Články

Spiritualita Božího dětství

Vydáno: 20.1.2015 | Autor: Wojta

Myslím si, že Vincenc Pallotti, římský kněz prohlášený svatým v roce 1963, nemá štěstí na svou ikonografii. Kdysi mi moje sestřenice řekla: „Nenos mi, prosím, ten obrázek, na kterém je sv. Vincenc ve skleněné rakvi.“

Když jsem před lety nastoupil do Společnosti katolického apoštolátu, obdarovali nás buď posmrtnou maskou sv. Zakladatele, nebo hořkosladkým obrazem kostnatého a chladného pátera Vincence. Bylo skoro nemožné si představit, že se tento svatý dokázal nahlas smát, bavit se, vytvářet srdečné vztahy. A přece pocházel z radostné Itálie, kde slunce a vinná réva formují lidskou povahu. Občas přemýšlím, jak Brazilci nebo obyvatelé jižní Ameriky snáší takové podobizny sv. Vincence Pallottiho. Možná, že právě takové obrazy „chladí“ jejich horké povahy. Možná, že já – vychován v klimatické oblasti, kde je dlouhý podzim a zima - vyhledávám „slunečné“ obrázky svatého.

Jedním z prvků spirituality sv. Vincence bylo Boží dětství. On nikdy před dětmi neutíkal. Dobře znal uzdravující moc kontaktu s dětmi. Měl je v úctě a velice si vážil dětí, které vyzývají dospělé k tomu, aby žili přítomnou chvílí. Děti chtějí, abychom s nimi byli tady a teď.

Nechápou, že dospělí jsou psychicky často úplně někde jinde: ve svých záležitostech, starostech, problémech. Děti otevřeně vyjadřují své city a zvou k tomu také dospělé. Osvobozují dospělé z myšlenkových schémat a emocionálních zábran. Děti zvou k oslavování života v jeho aktuální podobě. Citově otevřené, radostné děti k nám mluví o lásce a životě. Evangelista Marek poznamenal důležitou epizodu ze života Ježíše: „Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.““ (Mk 10, 13-14)

Děti jsou bezbranné. Často svojí spontánní radostí dokážou dospělé„odzbrojit“. Zvou je k zábavě. Umožňují dospělým sundat krunýř zbytečné vážnosti nebo postoje „vycouvání“ kvůli úzkosti. Děti vedou neprofesionální terapii smíchem. Intuitivně vědí, že smích je upřímným královstvím člověka. Jsou šťastné, veselé a smějí se. Jejich čistý smích je nakažlivý. S dětmi se dospělí zbavují napětí, patosu, duchovní namyšlenosti. Dětský smích vše zjednodušuje, vrací správnou míru reality a duchovně očišťuje. Radost a smích „rozšiřují“ lidské srdce. Člověk, který se ze srdce směje, přijímá život takový, jaký je. Mezi žijícími tvory – psal Aristoteles – se směje jenom člověk. Smích je projevem ducha ve hmotě. Radostný smích dítěte je jeho první modlitbou slávy a velebení Stvořitele.

Bezbrannost vystavuje dítě zvláštním způsobem možnému zranění. Chybějící úcta, podceňování, ponižování, pokořování, emocionální zanedbávání, to jsou časté rány způsobené dětem. Dětské psychické rány stigmatizují duši. Jak často se stává, že se dospělí vracejí po letech k psychickým jizvám z dětství. Pallotti měl zvláštní vnímavost vůči trpícím, smutným, emocionálně zanedbaným dětem. Pro ně otevřel sirotčinec. Ve snaze pomoci zanedbaným dětem povolal k životu společenství sester katolického apoštolátu, dnes nazývané pallottinkami. Ani záležitosti týkající se mládeže mu nebyly lhostejné. Vedl sdružení mužské mládeže. Zakládal domy, aby pomohl společensky zanedbaným dívkám bez domova. Pro ně se Pallotti stal opravdovým sociálním opatrovníkem. Sílu k tomu všemu čerpal z duchovního života. Hluboko v srdci nosil slova Pána Ježíše: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

Spiritualita Božího dětství, kterou v sobě rozvíjel Pallotti, vyrůstá z tajemství Vtělení. Bůh se stal dítětem. Tato událost byla a je podstatou tajemství Vánoc. Boží velkolepost se neprojevila v triumfálním průvodu všemohoucího Mesiáše, ale ve slabosti dítěte, které svět přehlédl a které se narodilo v chlévu. Slabost dítěte se stala vhodným prostředkem k vyjádření všemohoucnosti Boha, který není násilím. V bezbranné slabosti dítěte se nám projevila uzdravující dobrota Boha. Bůh, který se stal dítětem, prolomil tímto odstup mezi tím, co je božské, a tím, co je lidské. Proto také k Bohu, který se stal dítětem, se lze přiblížit s důvěrou a bez úzkosti. Bůh, který se stal dítětem, nás osvobozuje od přehnané dospělosti a odpovědnosti, jako by vše záleželo na nás. Bůh, který se stal dítětem, nás osvobozuje od přehnané vážnosti. Před ním se můžeme uvolnit a radovat se jako děti. Dítě Ježíš touží po tom, vrátit nám schopnost radovat se. Pokud na světě existuje něco, co může zvítězit nad sebevelebením, brutalitou, chamtivostí, beznadějí nebo depresí člověka, tak je to právě bezbrannost dítěte. Bůh ji na sebe přijal, aby nás tímto způsobem přemohl a přivedl k nám samým.

Pallotti byl celý ponořen do kontemplace Boha, který se stal dítětem. Toto zahledění do dítěte Ježíše utvářelo ducha Pallottiho, jeho povahu a chování. Toto tajemství víry jej osvobozovalo z nepotřebného patosu a namyšlenosti. Psal: „Nikdo by si neměl myslet, že už je na Božích cestách dokonalý. Naopak, každý by se měl považovat jakoby za dítě.“ Prvek spirituality Božího dětství udělal z Pallottiho člověka obyčejného, jednoduchého, přístupného všem, ale ne naivního. „Ctnosti duchovního dětství,“ psal Pallotti, „jako třeba upřímnost, nevinnost a holubičí prostota, by vždy měla doprovázet křesťanská obezřetnost, která je nutná také proto, aby nepoctiví lidé nezneužívali naivity spravedlivého člověka.“ Jeho spiritualita Božího dětství se projevila také navenek. Pallotti se osobně přičinil o postavení gigantického betlému v Římě a liturgickým vrcholem uctívání Boha, který se stal člověkem, pro něj byly slavnosti Zjevení Páně (Epifanie). Na závěr těchto svatých dní dával Pallotti účastníkům sošku dítěte Ježíše k políbení. Psal: „Je třeba povzbuzovat věřící, aby šli do kostela, kde se slaví svatý Oktáv, poklonit se dítěti Ježíši.“ V tomto pozvání asi nešlo Pallottimu jenom o přidání další pobožnosti. Pallotti si byl vědom duchovní a terapeutické moci úcty k dítěti Ježíši. Symboly v nás nastartují vnitřní duchovní a psychické procesy. Soška dítěte Ježíše v nás pohne citlivou částí našeho lidství a také v nás probouzí vědomí, že jsme Boží děti. Ježíš to řekl na rovinu: „Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3)

K úctě k Bohu, který se stal dítětem, zval Pallotti křesťany různého vyznání. Právě ztráta ducha dětství byla v jistém slova smyslu u zrodu rozkolů, dogmatických a „ztuhlých“ postojů různých křesťanských vyznání. Jednoho dne se učedníci zeptali Ježíše: „Kdo je vlastně největší v království nebeském? Ježíš zavolal dítě.“ (Mt 18, 1-2) Stejně to dělal Pallotti během oslav Epifanie. Křesťanům různých vyznání dával k políbení dítě. Tímto dítětem byl Ježíš, ten, který jedině dokáže sjednotit své vyznavače. Tváří v tvář Bohu, který se stal dítětem, se očišťujeme z konfesního narcismu. Stáváme se bezbrannými a skrze to více přátelskými.

Sv. Vincenc Pallotti zve také každého z nás, abychom stanuli před Bohem, který se stal dítětem. Přeji ti – drahý čtenáři – abys před tváří dítěte Ježíše došel opravdové svobody a radosti, které Pán slíbil obyvatelům nebe.

P. Bogusław Szpakowski SAC

Zpět

Svědectví

P. Richard Henkes SAC

Časopis Apoštol Božího milosrdenství
Logo Logo Logo Logo Logo

KONTAKTY

Komunita v Jámách (diecéze brněnská)
Otcové pallotini
Jámy 71
592 32 Jámy
tel. +420 566 502 855

Komunita ve Fulneku (diecéze ostravsko-opavská)
Otcové pallotini
Kostelní 111
742 45 Fulnek,
tel. +420 566 740 122