Otec naší rodiny

Existují různé rodiny. První je ta základní, ze které jsme všichni vyšli a ke které možná stále patříme, nebo ji tvoříme jako otec, matka, syn nebo dcera. Toto je rodina, která je základem všech ostatních rodin. Existují totiž ještě jiné rodiny. Třeba národ – také do jisté míry může být jako rodina (říká se přece někdy, že vlast je jako matka, a o nějakém velikánu, že je otcem národa). „Děti“ jedné vlasti mluví stejným jazykem, mají stejnou historii, kulturu a zvyky. Je ale možné také říct, že všichni lidé na celé zemi jsou jednou velikou rodinou a pro sebe navzájem jsou bratři. Proč? Protože otcem všech je dobrý Bůh a matkou Panna Maria. Pán Ježíš učil: „Budete se modlit: Otče náš…“ Je to veliká věc pro člověka prožít pravdu, že Pán Bůh je jeho otcem… Kromě těchto třech rodin existuje také mnoho jiných: rodinou je každá farnost, diecéze, řád. Rodinu tvoří třeba jezuité, dominikáni, františkáni atd. Každý řád měl svého otce – zakladatele. Rodinou jsou také pallotini – společnost kněží, bratří a laických spolupracovníků. Zakladatelem a otcem této rodiny je sv. Vincenc Pallotti.

Kdo byl Pallotti? Byl to kněz, který žil v Římě. Narodil se 21. dubna 1795 jako třetí dítě v početné rodině. Jeho otec, Petr Pavel Pallotti, pocházel z vesnice, matka Magdalena, roz. Rossi, byla Římankou. Rodiče Pallottiho měli v Římě obchod a měli dost dobré životní podmínky. Vincenc celý svůj život prožil v Římě. Tady chodil do škol, v Římě se rozhodl být knězem a také v Římě přijal 10. května 1818 kněžské svěcení. Bylo mu tehdy teprve dvacet tři let. Několik měsíců po svěcení byl pověřen pastorační péčí o studenty. V roce 1819, když mu bylo dvacet čtyři let, získal místo učitele na římské univerzitě Sapienza. V roce 1820 vedl dva exerciční domy, v roce 1827 se stal spirituálem a zpovědníkem římského duchovního semináře a od roku 1835 byl také zpovědníkem Kolegia šíření víry. Současně se stal rektorem kostela sv. Ducha. V roce 1842 začal pastoraci v římských kasárnách a o dva roky později mezi válečnými invalidy. Po celý svůj život byl neustále zván do soukromých domů. Do naší doby se zachovaly tisíce dopisů, které mu lidé psali. Ze svědectví lidí, kteří Pallottiho znali, víme, že pokaždé přinášel duchovní a materiální pomoc, ve dne i v noci.

Přetížený přemírou práce, doslova spálen službou lidem, zemřel ve věku 55 let dne 22. ledna 1850. Jeho smrt byla symbolem jeho celého života: během zpovídání ve studeném kostele daroval svůj plášť chudému člověku. Poté onemocněl smrtelným zápalem plic. Už jen rychlý seznam jeho aktivit a prací potvrzuje, jak veliké srdce měl tento kněz. Opravdová velikost Pallottiho však nespočívá jen v tom. Pallotti se díval na svět a na církev velice realisticky. Velice ho bolelo, že svět odešel tak daleko od Boha a že v církvi vznikly jakoby dvě samostatné třídy: duchovní a laici. Bylo ve zvyku dělit církev na „učící“ a „poslouchající“. Duchovní – to byla církev činná, aktivní, vedoucí. Laici – to byla církev mlčící, neaktivní, jakási nižší třída. Z toho pak snadno vznikalo přesvědčení, že vývoj církve je věc duchovních, že je to jakoby „v jejich zájmu“ a že laici by měli – maximálně – věrně poslouchat duchovní.

Pallotti se stavěl proti takovému chápání církve. Byl toho názoru, že všichni bez rozdílu, laici společně s kněžími, biskupy a papežem nosí v sobě stejné apoštolské poslání k šíření víry a lásky. Zdůrazňoval apoštolské povolání laiků a probouzel všeobecnou apoštolskou aktivní činnost u všech katolíků. Ve svém apoštolském vnímání a aktivitě a ve své touze spojit ve společné práci kněze a laiky se stal opravdovým předchůdcem naší doby. Potvrdili to pak papežové. Pius XI. o něm napsal: „Pallottiho je třeba považovat za opravdového pionýra a předchůdce organizace laikátu nazvané pak Katolickou akcí.“ Papež Jan XXIII. řekl: „Pallotti první začal práci s hnutím laiků, které se pak vyvinulo v Katolickou akci. Obdivujeme ji dnes jako kvetoucí a odevzdanou velikým úkolům pronikání Evangelia do současné společnosti.“ Aby zrealizoval své myšlenky, Pallotti už od roku 1834 shromažďoval kolem sebe laiky. Z této skupiny vzniká v roce 1835 „Sjednocení katolického apoštolátu“. Čím bylo toto Sjednocení? Nebyla to organizace, ale apoštolské všeobecné hnutí. Připojit se k němu mohli všichni katolíci: duchovní společně s laiky, muži i ženy, skupiny i jednotlivci. Každý se měl na svém místě, podle svých možností a sil stát apoštolem. Patronkou a Matkou Sjednocení se stala Panna Maria, Královna apoštolů. Všeobecné apoštolské hnutí se ale nemohlo obejít bez nějaké organizované společnosti. Proto také Pallotti v roce 1846 zakládá Společnost kněží a bratří katolického apoštolátu. Tato instituce má být společností laických kněží žijících společně bez řeholních slibů a také jim pomáhajících bratrů.

Cílem Společnosti katolického apoštolátu a jejích členů (od příjmení Pallottiho pak nazývaných „pallotini“) by mělo být – jak to řekl Pallotti – být „duší“ a „motorem“ všeobecného apoštolského hnutí. Proto je Pallotti otcem celé pallotinské rodiny – nejen kněží a bratří, ale také všech laických spolupracovníků a přátel, kterých dnes žije po celém světě veliké množství. Pallotini neexistují sami pro sebe. Duše nemůže žít bez těla, Společnost nemůže žít bez Sjednocení katolického apoštolátu. V naší době hnutí všeobecného apoštolátu velice zesílilo. Po celém světě vznikají komunity a skupiny laických apoštolů. Pallotti byl sto let po své smrti, v roce 1950, blahořečen a v roce 1963 byl prohlášen svatým. Bylo to zároveň slavnostní potvrzení pravdivosti jeho myšlenek a práce.

P. Józef Sadzik SAC

Zpět