Články

Široké srdce

Vydáno: 20.1.2015 | Autor: Wojta

Jakou mírou měřit člověka? Mírou fyzických sil? Mírou smyslů, které mu umožňují kontakt s okolním světem? Mírou hospodářské aktivity nebo ekonomické šikovnosti?

Otázku na míru, kterou můžeme měřit člověka, položil 3. června roku 1997 papež Jan Pavel II. ve Varšavě. A dal na ni odpověď. Člověka je třeba měřit mírou srdce. Mírou člověka, jeho velikosti nebo malosti, je srdce.

Jistého dne člověk, který vykonával hospodářskou činnost, se obrátil na duchovního Mistra s prosbou, aby mu řekl, jak by měl žít. Mistr řekl: „Jako ryba umírá na bezvodé zemi, tak i ty umíráš, když tě pohltí záležitostí tohoto světa. Ryba se musí vrátit do vody a ty se musíš vrátit k samotě.“ Člověk, který byl obklopen různými zájmy, z toho byl zděšen: „Musím tedy opustit své zájmy?“ „Ale ne, věnuj se nadále svým záležitostem a vejdi do sebe, do hloubi svého srdce.“ Jiný mistr – Adam Mickiewicz – učil: „Měj srdce a dívej se do srdce.“

Srdce v biblickém jazyce znamená lidské nitro, svět citů, myšlenek, svědomí a toho, co je vědomé i nevědomé. Náhled do srdce, to je náhled do sebe samého. Je to hledění na své myšlenky, city a důvody, které nás řídí. Je to proces, ve kterém získáváme vědomí sebe. Přestože má člověk k sobě nejblíž, má k sobě, paradoxně, zároveň nejdál. Proto se také s takovým zájmem zabýváme ostatními, jejich motivací, úmysly, chováním. Často přitom vydáváme hodnotící soud, vystavujeme „známky“ a „vysvědčení“.

Občas dokonce i duchovní osoby, které se jaksi „profesně“ věnují vědě o lidském srdci, mají k vlastnímu srdci daleko. Sv. Vincenc Pallotti, který spiritualitu nevnímal abstraktně jako teorii, ale „obdělával“ ji v praxi na sobě samém, navrhoval, aby náhledu do svého srdce předcházel náhled do Srdce Ježíše Krista. Pallotti věděl, že kardiognoze (věda o srdci) vlastního srdce probouzí u mnoha osob odpor a úzkost. Člověk má ze svého srdce a z toho, co v něm najde, strach. Tím spíš, že mnozí z nás žijí v nevědomosti. Jsme řízeni naším podvědomím, city a myšlenkami, které nás kontrolují. Abychom se mohli na lanu spustit do tmavé studnice svého srdce, musíme mít pevný opěrný bod. Takovým bodem je pro člověka, který poznává sám sebe, spiritualita a Srdce Ježíšovo. Proto sv. Vincenc Pallotti budoval v sobě a v ostatních, které doprovázel, mocný opěrný, duchovní základ. Sám kontemploval a díval se na Ježíšovo Srdce. A to také doporučoval ostatním.

Zvláštní inspiraci ke kontemplaci Ježíšova Srdce čerpal sv. Vincenc Pallotti ze zjevení, které měla sv. Markéta, francouzská vizionářka žijící v 18. století. „Doufám, že se stanu svatý, jak to Bůh chce,“ psal Pallotti, „samozřejmě ne na základě mých skutků, ale skrze milost Páně. V této víře mě utvrzuje to, co řekl Ježíš jedné milované duši, když jí zjevil srdce obklopené nespočetnými plameny: „Mé srdce, dcero, se už nemůže dočkat, jak se chce sdílet lidem.“ Jak by to tedy bylo možné, aby můj nejdražší a nejmilejší Otec a můj nejsladší Ježíš, tak velice milující duše, neudělil mi tak veliké milosti? Ano, budu prosit ještě o víc a jsem si jistý, že vše obdržím, protože Ježíš se už nemůže udržet: touží se sdílet duším. Já nejsem hoden obdržet nic, ale Ježíš dokáže proměnit dokonce i tak veliké hříšníky, jako jsem já, ve své veliké svaté.“

Kontemplovat Ježíšovo Srdce – podle Pallottiho, znamená dívat se, přijímat a zakoušet proměnu svého srdce. Náš pohled na Ježíšovo srdce se zastavuje především na lidském srdci člověka Ježíše Krista, který byl Bůh. V srdci Ježíše vidíme Boží tajemství, vidíme Jeho lásku soustředěnou v lidském srdci. Vše, co nám Bůh chtěl říct o sobě, o své lásce, umístil ve svém srdci a skrze toto srdce vyjádřil. Když se díváme na srdce Ježíšovo, díváme se na Boží srdce. Pokud se necítíme milováni a nemilujeme sami sebe, potom neumíme dát lásku ostatním lidem a světu. Dívejme se víc na Ježíšovo srdce. Ježíš se nám chce sdělovat a darovat.

Mnozí lidé, zklamaní, se zlomeným srdcem, nevěří už v lásku a lásku přijmout nedokáží. V přátelském postoji ostatních lidí vidí neupřímnost, zájem, nejasné důvody. Lidé zklamaní v lásce se skrývají za zdí, kterou postavili, aby už víc nebyli zraněni, aby už nemuseli prožívat další bolest zklamání. Zahořkli, zůstávají uzavření ve své vlastní samotě a touze po lásce, kterou nedostávají. Tváří v tvář srdci Ježíše je nutné risknout, otevřít se a přijmout nekonečnou lásku. „My jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni,“ psal sv. Jan (1J 4,16). Když přijímáme Ježíšovo srdce, On se dává našemu srdci. Sjednocujeme se s Bohem, který setrvává v našem srdci. Lidské srdce se tak stává nejen tmavou studnou, ale také místem, ve kterém je Bůh.

„Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života,“ učí Ježíš (J 8,12). Odhalujeme, kde je ticho a bydlí Bůh. Toto nás osvobozuje od tíhy našich problémů, zranění, úzkostí a chamtivosti. V kontemplaci se nachází prostor, ve kterém si můžeme odpočinout od našich zranění, kde necítíme bolest; prostor, který je zdravý a celistvý. V modlitbě se můžeme stále ponořovat do prostoru ticha, kde vše je zdravé a tvoří celek, kde – přes všechny těžkosti a slabosti - můžeme najít opravdový pokoj. Ježíš, který se nám sděluje, chce v našem srdci „otisknout“ nebe.

Cílem kontemplace je Bůh. Přijetí Ježíšova srdce v nás způsobuje proměnu a uzdravení našeho srdce. Setkání s Ježíšem má blahodárný terapeutický účinek. Ježíš, kterého přijmeme, působí v hlubině našeho srdce. „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji,“ říká Ježíš (J 5,17). Působení Ježíše v našem srdci se dokonává skrze Ducha proměny. Ježíš proměňuje vodu ve víno, úzkost v důvěru, chamtivost ve štědrost, tmu ve světlo, smutek v radost. Naše proměna vyžaduje, abychom nahlédli do svého srdce, zvlášť do tmavých oblastí, které schováváme před svým vědomím. Je nutné se setkat se ztlumenou bolestí, nenávistí, pomstychtivostí, mstivostí, brutalitou, sadismem. Je třeba se vydat do tmavé oblasti úzkostí, šedé apatie a netečnosti. „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost,“ říkal Ježíš (Mk 7, 21-22).

Proměněno v nás může být jen to, co poznáme, pojmenujeme, vyznáme a přijmeme. Jedná se zde tedy o vědomí vlastního srdce bez hodnocení a vydávání soudů o sobě. „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi,“ učí Ježíš (Lk 6,37). „Já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí,“ říká sv. Pavel (1 Kor 4,3-5). Hodnocení a soud blokuje proměnu, spouští v nás přehnanou touhu po změně. Přehnaná touha po změně vyrůstá z neuvědomělé pýchy, nereálné touhy spasit sám sebe. Uvnitř svého srdce musíme umět rozlišovat. To, co poznáme, nazveme a vyznáme, odevzdáváme Ježíši, který proměňuje vodu ve víno, slabost v sílu. „Vždyť ve slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova,“ velmi intimně píše sv. Pavel (2 Kor 12,9).

Ke kontemplativnímu postoji dívat se, přijímat a zakoušet proměnu, připojuje Pallotti prosbu, ať Bůh rozšiřuje naše srdce, osvobozuje je od úzkostlivé stísněnosti a bojácnosti a udělá z nás osoby nebojácné a velkorysé. „Rozšiřuj, Pane,“ modlil se Pallotti, „v každém okamžiku moje touhy, které směřují k Tobě a ke všemu, co se Ti líbí.“ Tomuto umění rozšiřovat srdce, které je plodem milostí, se Pallotti učil z textů jezuity sv. Jana Berchmanse. Modlitby dle metody sv. Ignáce z Loyoly si Pallotti vážil tak dalece, že ji doporučoval pro všechny domy Společnosti katolického apoštolátu: „Všichni, kteří jsou ve Společnosti - teď a v budoucnosti, se budou jednou za rok, v čase určeném spirituálem a schváleném rektorem, věnovat s plnou vážností duchovním cvičením sv. Ignáce, dle jeho metody a dle způsobu svatých stanovení Zbožné Unie.“ Duchovní cvičení zvlášť doporučoval Pallotti misionářům: „ Misionáři by se měli před odjezdem zúčastnit měsíčních duchovních cvičení dle metody sv. Ignáce, aby byli schopni skrze zkoušky a cvičení plnit veliké misionářské povinnosti v pohanských zemích.“

Pallotti byl člověkem, který měl neobvyklou schopnost asimilovat různé druhy spiritualit, které vnímal jako dědictví církve. Šlo mu o to, aby se srdce věřícího člověka rozšiřovalo skrze působení Boží milosti. Aby touhy, které byly v srdci Ježíše Krista, byly otisknuté do srdce věřícího. Sv. Vincenc Pallotti osobně poznal takovéto rozšíření srdce, až sám k sobě volal: „Vincenci, nemysli si, že bys nebyl schopen učinit to, co učinili největší svatí Boží církve, protože opak je pravdou: s Boží milostí můžeš udělat věci daleko větší, a dokonce ještě větší, než učinili všichni svatí dohromady.“ Pallotti zřetelně cítil ve svém srdci, že Bůh touží po tom, aby všichni lidé byli spaseni a poznali pravdu (srov. 1Tm 2,4).

Drahý čtenáři – jsi zván, abys stanul před otevřeným Ježíšovým srdcem. Dívej se na toto Boží srdce, přijímej dnem i nocí Boží milost, zakoušej proměnu svého srdce. Tvé rány budou uzdraveny, znovu získáš smysl života, znovu zazáříš jasem a krásou vlastní těm, kteří milují. Budeš se nadále zabývat svými záležitostmi, ale tvé srdce bude spočívat v Bohu. A najdeš v životě vlastní míru.

P. Bogusław Szpakowski SAC
Převzato z: www.horyzonty.misjesac.pl

Zpět

Svědectví

P. Richard Henkes SAC

Časopis Apoštol Božího milosrdenství
Logo Logo Logo Logo Logo

KONTAKTY

Komunita v Jámách (diecéze brněnská)
Otcové pallotini
Jámy 71
592 32 Jámy
tel. +420 566 502 855

Komunita ve Fulneku (diecéze ostravsko-opavská)
Otcové pallotini
Kostelní 111
742 45 Fulnek,
tel. +420 566 740 122