Sv. V. Pallotti - zpovědník papežů

„Tato povinnost je pro mě pokořující ctí, protože jsem se nikdy necítil hoden plnit takový úkol. Podivuhodné jsou cesty Páně, kdo je dokáže pochopit?“ – říkal o. Mariusz Paczóski, františkán, o své službě zpovědníka Svatého otce, Benedikta XVI. Připomenu, že zpovědník emeritního papeže zemřel v Římě 20. června roku 2012.

Myslel si to podobně i sv. Vincenc Pallotti, který byl také zpovědníkem papežů? Asi ano! Tento skromný římský diecézní kněz nepředpokládal přece v den svého kněžského svěcení, že svou službou ve zpovědnici bude také zahrnovat Kristova zástupce na zemi, a to nejen jednoho. Je dobře si přitom uvědomit, že tato služba nebyla tehdy žádným jednoduchým privilegiem. V tehdejší velice neklidné době to byl úkol nesmírně komplikovaný, protože papež nebyl jenom Kristovým zástupcem, ale také hlavou církevního státu. Pallotti byl tedy jako zpovědník ve velice složité pozici.

Začneme papežem Řehořem XVI. Tento papež se přičinil nejen o veliký misijní růst katolické církve, odsoudil otroctví jako nehodné křesťanů, ale také odsoudil myšlenku svobody svědomí a oddělení církve od státu. Někteří historici Risorgimento ho považují za nejvíce reakčního papeže 19. století. Jeho konzervativní postoj byl tak silný, že nesouhlasil ani s výstavbou železniční tratě v církevním státě. Měl prý dokonce říct – vycházejíc z francouzské slovní hříčky - že je to cesta do pekel (chemin de fer, chemin ďenfer – „železniční cesta“, „cestou do pekel“). A když si ještě uvědomíme, že v tomto konzervativním jednání byl papež (dříve člen poustevnického řádu kamaldulů) podporován svým státním sekretářem, kardinálem Alojzem Lambruschinim, jehož zpovědníkem Pallotti také byl – celá věc se opravdu zdá komplikovaná.

Jedna věc je jistá, z lidského pohledu byl vztah Pallottiho s Řehořem XVI. pro Pallottiho velice přínosný. Papež Capellari totiž požehnal (a to razantně) Zbožné Unii katolického apoštolátu (1835), zavedení slavnostních oslav Zjevení Páně – Epifanie v Římě (1836), otevření prvního Kolegia zahraničních misií u Via Giulgia (1837) a Domu milosrdenství (Pia Casa – 1838), který se stal mateřincem Sester katolického apoštolátu. Lze a je třeba říct, že léta pontifikátu Řehoře XVI. byla pro apoštolát Pallottiho nejplodnější.

Po smrti papeže Řehoře XVI. (1. 6. 1846) mnozí očekávali, že nový papež bude více liberální a reformační. Takovým se právě zdál být Giovanni Mastai Ferretti – Pius XI., jehož první gesta potvrzovala jeho reputaci „liberála“. Jde tady zvlášť o jmenování kardinála Gizzi, kterého Římané velice dobře znali a měli ho rádi, do funkce státního sekretáře; o dekret amnestie ze dne 17. 07. 1846; a také třeba o jeho přízeň pro kněze otevřené moderním myšlenkám, jako např. Mons. Corboli Bussi a otec Joachim Ventura. Jenomže po několika měsících veliké popularity se mýtus „papeže liberála“ rozplynul v očividnosti faktů. Na začátku roku 1848 se skoro všichni, kdo vítali papeže Pia XI. coby vítěze italské jednoty, připojili k těm, kdo chtěli revoluci. Revoluce vypukla dne 15. listopadu roku 1848 a začala vraždou šéfa vlády církevního státu, hraběte Pellegrino Rossi. V Římě to byly dny zmatků a neklidu. Kostely a kláštery se staly dějištěm strašných událostí. Papež s pomocí velvyslanců Francie a Bavorska utíká a skrývá se v Gaeta, na neapolském území. Po tomto jeho útěku žili kněží, řeholníci a řeholnice, kteří zůstali v Římě, v neustálém ohrožení. Někteří se musí skrývat, protože jsou hledaní. Mezi nimi je také Pallotti. Revolucionáři jej obžalovali za špatný vliv na postoj a názor papeže.

Je pravda, že Vincenc Pallotti nikdy necítil ani tu nejmenší sympatii k liberálním myšlenkám, a to, jak se odehrávaly události po smrti Pia IX., jedině utvrzovalo Pallottiho v jeho přesvědčení. Zůstával ale stejně blízký Piovi IX., jako byl Řehořovi XVI. Proto také o něm někteří říkali, že je „gregoriánský“, a jiní se na něj dívali jako na oblíbeného člověka Pia IX. Upřímně řečeno Pallotti byl jak „gregoriánský“, tak byl zároveň oblíbencem Pia IX., protože rozdělení v církvi považoval za mor. Smírná povaha a nezaujatost jej předurčovaly spíše ke stavbě mostů než zdí.

Obdobím, kdy byly vztahy mezi Pallottim a Mastai Ferrettim nejintenzivnější, byla léta 1846 – 1848. Přesně ode dne 16. června 1846, kdy byl kardinál Mastai zvolen papežem, do 6. dubna 1848, kdy se za ním Pallotti vydal naposled. Francouzský biograf P. Pavla de Geslin, jednoho z prvních spolubratrů Pallottiho, tvrdí, že „Don Vincenzo navštěvoval Svatého otce každý týden v doprovodu P. Paolo.“ – tzn. Pavla de Geslin. Skutečně, tehdy to bylo vhodné, aby při návštěvě papeže člověk nebyl sám. De Geslin, který doprovázel Pallottiho, čekal vždy v předpokoji do chvíle, než se Pallotti vrátí (srov. Bruno Bayer, Paule de Geslin, compagnon de saint Vincent Pallotti, Edidion du Dialogue, Paris 1972, s. 118).

Potvrzuje to Antonmaria Bonetti, který v životopise Pia IX. říká, že „zpovědníky měl Pius IX. během svého pontifikátu asi čtyři. První byl P. Pallotti, druhý Mons. Graziosi, třetí kardinál Patrizi, jeho vikář, a čtvrtý Mons. Marinelli (srov. Antonmaria Bonetti, Pio IX ad Imola e Roma. Memorie inedite di Francesco Minocheri di lui famigliare segreto, Napoli 1892, s. 47). V prvních letech pontifikátu papeže Pia IX. jsou Pallottiho návštěvy u papeže velmi časté. Nejen že Pallotti plní úkol zpovědníka, ale papež Pallottimu a celému dílu Zbožné Unie katolického apoštolátu projevuje svou velikou přízeň a laskavost. Mimo jiné 19. 11. 1847 schvaluje navždy darovací listinu kostela a kláštera SS. Salvatore in Onda pro kněze a bratry katolického apoštolátu; dvakrát (13. ledna 1847 a 12. ledna 1848) se osobně zúčastnil oslav Epifanie, které pořádal Pallotti a které se každý rok pořádaly v Sant Andrea della Valle; dává členům Zbožné Unie katolického apoštolátu privilegium zúčastnit se duchovních dober všech řádů, řeholních společenství a zbožných institucí existujících v církvi; schvaluje a podporuje projekt prvních pallotinů postavit v Londýně katolický chrám zasvěcený sv. Petrovi; dovoluje také, aby Don Vincenzo používal pro své dílo název „Unie katolického apoštolátu“.

Pallotti také nebyl dlužníkem papeže. Nikdy jej nenechal, i když ne vždy souhlasil s jeho názory. Tři malé, ale výmluvné příklady…

Hned na začátku pontifikátu Pia IX. nechal Pallotti vytisknout dopis, který adresoval svým spolubratrům v kněžství, pod názvem: „Dopis hříšníka, který vroucně touží po svém obrácení, u příležitosti zvolení Pia IX. na Petrův Stolec, a který s prosbou o opravdové a trvalé obrácení svolává k němu všechny své spolubratry hříšníky, stejné jako je on sám.“ (OCL V, 320-322). Poznamenejme, že tento dopis, bez data a příjmení, byl podepsán „velice nehodným bratrem Římanem“. Teprve svědectví z informačního procesu, které udělil dne 20. 07. 1869 páter Felix Randanini, potvrdilo, že autorem dopisu byl Pallotti. Tento text výmluvně svědčí o smírné povaze Pallottiho a přitom dává najevo – inteligentně a zároveň s úctou – existující rozdělení mezi římskými duchovními. Skutečně, francouzský historik tehdejší doby, Roger Aubert, poznamenává, že „ještě neuplynulo ani šest týdnů od zvolení nového papeže, a už někteří kaplani řeholních sester je přesvědčovali k modlitbě, aby Bůh odvrátil od církve zlo, které by je mohlo potkat pod vládou liberálního papeže.“ (srov. Roger Aubert, Le pontificat de Pie IX, s.17) Pallotti, vnímaný svými spolubratry kněžími jako „gregoriánský“, se totiž snaží získat příznivce minulého systému, na papežských úřadech a mezi duchovními církevního státu dost početné, aby se otevřeli pro „nové“ a stali se spolupracovníky papeže Pia IX.

Druhý příklad se týká postoje Pallottiho po tom, co papež Pius IX. utekl do Gaety. Vincenc nezpochybňuje rozhodnutí papeže. Zve římský lid, biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, aby se modlili, důvěřovali Bohu a byli věrni církvi a papeži. Pro tento cíl připravuje a nechá vytisknout „Modlitby k recitování, nejlépe před Nejsvětější svátostí, během neštěstí.“ (srov. Vincenzo Pallotti, Le preghiere, a cura di Ansgario Faller, Città del Vaticano 1982, s. 270-271).

Třetí iniciativa Pallottiho svědčí nejen o jeho solidaritě s papežem Piem IX., který utekl do Gaety, ale také o jeho angažovanosti a tvořivé věrnosti v této době neklidu a bolestné zkoušky. Nařizuje vytisknout v římském deníku „Il Costituzionale“ nejvýznamnější úryvky z dopisu sv. Bernarda z Clairvaux, určeného Římanům a napsaného v době, kdy Římané, pobouření činností Arnalda da Brescii, zorganizovali vzpouru proti papeži Evženovi III. a přinutili jej k útěku do Francie (srov. Luigi Huetter, Il Pallotti, Pio IX e i Gesuiti, „Fides”, n°11, novembre 1948, s. 297).

Všechny tyto iniciativy nám říkají, jak horlivě, tvůrčím způsobem a synteticky se Pallotti angažoval během těchto všech římských událostí. Výše citovaný Luigi Huetter popisuje postoj Pallottiho v politickém scénáři let 1848/49 jako „vzorný, odvážný a podivuhodný“ (srov. Luigi Huetter, Il clero romano nel’48, „Capitolium”, fascicolo aprile-settembre, Roma 1948, s. 45-54; „Il clero romano nel’49”, Capitolium, fascicolo settembre-ottobre, Roma 1949, s. 379-390). Jedna věc je jistá. Pallotti se nenechal paralyzovat událostmi, které nastaly. Věděl, že vnější překážky – které tak rádi a s tak velikou determinací analyzujeme a diagnostikujeme – jsou dříve nebo později, více nebo méně snadno překonané nebo samy zaniknou. Nejnebezpečnější pro evangelizaci je ztráta horlivosti. Je to největší překážka, protože pochází z vnitřku církve. Kromě toho stav, kdy chybí horlivost, sám neskončí. Je také snadné tento stav ospravedlnit a skrýt pomocí vzdělaných a atraktivních argumentů. To je právě příčina, proč se Pallotti místo toho, aby analyzoval a diagnostikoval, snaží přede vším oživovat horlivost římských duchovních a povzbuzuje ke společnému, zřetelnému a jednoznačnému jednání.

Právě tímto způsobem jednal Pallotti ve vztahu ke svým dvěma penitentům: papeži Řehoři XVI. a Piovi IX. Choval se stejně k oběma. A „neztrácejíc sůl v sobě“ (srov. Mk 9,50) zachovával pokoj se všemi.

P. Stanislav Stawicki SAC
Institut Pallottiho, Konstancin – Jeziorna

Zpět