Homilie P. Norberta Hannappela, SAC

Homilie provinciála pallotinů P. Norberta Hannappela, SAC při slavnostním zahájení procesu blahořečení

Zůstaňte v mé lásce

P. Richard Henkes SAC během setkáníNikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. Tato slova říká sám Ježíš. On riskoval, nasadil a dal svůj život za nás. Mluví o tom, že jeho láska zahrnuje nás všechny a my máme zůstávat v jeho lásce. Když toto slovo – zůstávat v jeho lásce – vezmeme do ruky a obrátíme je z obou stran, zjistíme, že je to jedinečné slovo: Musíme zůstávat v jeho lásce. Říkáme např.: „Zůstaneme doma“, když prší. Nebo říkáme: „Zůstaneme dnes večer ještě trochu na čerstvém vzduchu“, když bylo ve dne dusno a horko. Říkáme např.: „Zůstaneme ještě chvíli ve vodě“, když chceme mít potěšení z chladivé vody. Zůstáváme vždy rádi v tom, co nám dělá dobře, když nás jinak obklopuje nepříjemné prostředí. Zůstaňte v mé lásce. Je tomu také tak? Obklopuje nás, dělá nám dobře, cítíme se v ní příjemně. V Boží lásce? Je přítomná vždy, když nám to dělá dobře? Jen tehdy?

Pohled na muže, jehož proces blahořečení dnes oficiálně zahajujeme, pohled na Richarda Henkese nás přesvědčuje, že tak jednoduchá tato odpověď nebude. O něm můžeme říct, že ve svém životě zůstával v Boží lásce, i když ne vždy a ne stejně intenzivně.

P. Richarda Henkese vidíme v zápase o Boha. A to již v době jeho kněžského svěcení. Prožíváme však, jak zůstává v Boží lásce stále intenzivněji, a to až do své smrti. Co však platí o něm stejně jako o každém z nás, je toto: Láska Boží ho nikdy, nikdy neopustila. Protože nikoliv on si zvolil Boží lásku, nýbrž Boží láska si zvolila jeho. Bůh je první, kdo jedná, a vyzývá nás, abychom v něm zůstali. V této Boží lásce mohl jít Richard Henkes svou cestou. Ze svého rodného Ruppachu k palotinům, z pravidelného života kněze a učitele ve Slezsku do nejistoty, špehování a podezřívání gestapem, v koncentračním táboře v Dachau z normální lidské touhy zůstat na živu do jisté smrti ve službě Čechům nemocným tyfem.

Když si připomínáme s vděčností život, jednání a činy tohoto muže, musíme si stále více uvědomovat, že to nebylo jeho vlastní hrdinské jednání, co v něm mělo svůj počátek. Pak by byl jeho odpor, jeho boj a jeho oběť jen neužitečnou vzpourou proti nelidské diktatuře. Cítíme však, že je zde něco více. Více než jen vynikající lidský vzor: je zde muž, který šel Boží cestou, muž, který zůstával v Boží lásce. Na tom pevně trval, nedal se od toho odradit, i když vstoupil na cestu, na svůj poslední životní úsek, který nepůsobil blahodárně a nebyl nijak příjemný. Právě tehdy, když se v jasném rozhodnutí a s rozhodnou láskou obrátil k nemocným Čechům, zůstával v Boží lásce tak pevně, že za to zaplatil svým životem. I on měl velkou touhu po svobodě, po setkání se svou rodinou, se svou farností ve Strahovicích a se všemi lidmi, s nimiž byl svázán. Věděl, jak blízko už to všechno je. A přesto se rozhodl jít do baráku smrti k Čechům, aby tam pomáhal a nasadil své síly a svůj život.

Ze strašných obrazů, které známe, víme, že koncentrační tábory byly místem nelidské krutosti. Byly tak strašné, tak nelítostné, tak lidsky nedůstojné, že si po válce někteří teologové kladli otázku, zda je vlastně možno po zkušenosti koncentračních táborů ještě věřit v milujícího Boha. Krutost, nespravedlnost a bezmezné neštěstí otřásají někdy i naší vírou v Boha a my se ptáme: může při všem utrpení a nouzi, která nás obklopuje, skutečně existovat milující Bůh? Richard Henkes zůstal v Boží lásce. Nevíme, jak často mu život položil otázku: Kde je Boží láska a jak v ní mám zůstat při výsleších gestapa, při špehování a zradě od těch nejbližších, při prožívání utrpení ve vražedné nespravedlnosti tábora? Víme, že o to bojoval. V jednom dopise po zatčení v Ratiboři napsal: „Na počátku jsem se ještě modlil za své osvobození, ale nyní jsem se probojoval dál, a i kdybych musel jít do tábora, řekl bych stejně tak Deo gratias jako při svém zatčení… Nyní nastala doba, kdy my kněží následujeme svého Spasitele do Getseman a možná až na Golgotu… A tak už nemám strach.“

P. Richard Henkes SAC během pohřbu

Z jeho dopisů a ze svědectví jeho spoluvězňů víme o tom, jak tam ukončil život, že zůstal v Boží lásce, neboť nic jiného nemůže vysvětlit tuto přímou cestu kněze, než Kristus. Když zůstává v táboře činný jako kněz proti vší ďábelské moci, jako přítel lidem v této nouzi, jako pastýř a jako posel Boží lásky, který v táboře provádí svá kázání, který přes zákaz roznáší svaté přijímání, pomáhá umírajícím, nemocným, pomáhá slovem i skutkem, když se do slova a do písmene dělí s nejubožejšími o potravu, která nestačila ani pro něho samotného. Především však víme, že zůstal v Boží lásce, když dobrovolně přešel na blok 17. Tam byli čeští vězni nemocní tyfem. Tam se neodvážil ani rozkládající se režim tábora někoho ze zajatců nakomandovat. On šel dobrovolně a zemřel ve službě nemocným nevyhnutelnou smrtí. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. To říká evangelium o Kristu. Richard Henkes zůstal v Boží lásce a stal se tak lidským poslem božské lásky. Podal svým životem svědectví o Boží lásce proti hrůzám smrti koncentračního tábora. Ukázal, že Bůh se svou láskou zůstává i v nejhlubších hrůzách a nelásce. Vyjádřil to různými slovy. V jednom dopise napsal: „Jdu i zde svou cestou s Bohem. Ano, Bůh je zde blíže než kdekoliv jinde, protože ho také více potřebujeme.“ Nebo na jiném místě: „Člověk je vydán lidské krutosti, a tak má smysl jen jedno – odevzdat se zcela radikálně Bohu.“ Tato slova, vyřčená v koncentračním táboře, v tomto táboře radikálně naplnil. Zůstal v Boží lásce, protože byl přesvědčen o Boží milosti. Napsal: „Až dodnes mě Bůh zjevně chránil, a proto nemám žádný strach ani z budoucnosti. Bůh mi dá jistě svou milost.“ To napsal ze samotky v Ratiboři při pomyšlení na svou cestu do koncentračního tábora v Dachau. Proto se můžeme odvážit chápat na něm větu evangelia: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele. Protože Ježíš také řekl: Jste povolaní k tomu, abyste přinášeli užitek, a váš užitek aby byl trvalý. Že na tohoto muže myslíme dnes, 58 let po jeho smrti, a pokoušíme se pochopit jeho život a jeho smrt, ukazuje, že užitek jeho života a jeho smrti nepřišel nazmar, nýbrž že oběť jeho života byla plodná. Pro nás je to důvod k díkům, ale také důvod k povzbuzení a znamení síly, abychom zůstávali v Boží lásce, a to právě tehdy, když je to těžké.

Myslíme dnes na P. Richarda Henkese, na oběť jeho blíženské lásky, jak to stojí na jeho náhrobní desce zde na hřbitově v Limburgu. Myslíme na něho jako na budovatele mostů smíření v nesmiřitelné době, kdy lidé byli rozděleni na vládnoucí rasu a méněcenné, kdy lidé rozhodovali svévolně o životě a smrti druhých. Obětoval se právě pro Čechy, tehdy potlačované, pohrdané, bez zastání a bez důstojnosti. Ničení lidského života bylo tehdy v koncentračním táboře programové a krutě skutečné. Proti krutosti, proti nelidskosti a nenávisti postavil lásku Boží k člověku a svoji osobní lásku k Bohu, proměněnou v blíženskou lásku k lidem, kteří ve své nouzi a v nespravedlivém zajetí i smrtelné nemoci jako by byli opuštěni i od Boha. Budovatel mostů lásky a smíření byl nepřehlédnutelným poslem Boží lásky. Dal za to svůj život 22. února 1945.

Vzpomínka na Richarda Henkese není tedy jen poctou minulosti. Jeho život je poselstvím pro dnešek i všechnu lidskou budoucnost: Zasadit se o smíření mezi národy, zasadit se za důstojnost každého člověka, zasadit se za bezmocné, utlačované a nemocné, protože zůstáváme v síle Boží lásky k nám v této lásce. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele. Vy jste moji přátelé, když konáte to, co vám ukládám. Kdysi Richardu Henkesovi a nyní nám.

(in: Světlo 25/2003) 

Zpět