Svědectví

Svědectví - Pavel

Vydáno: 9.12.2014 | Autor: Wojta

PavelJmenuji se Pavel a je mi 25 let. Narodil jsem se a vyrůstal v Sandoměři, malém městě na jihu Polska. Mám dva bratry, staršího a mladšího. Do semináře jsem vstoupil hned po maturitě. Charakteristickým rysem mého povolání je láska k liturgii. Snažil jsem se a dále se tedy snažím v tomto směru rozvíjet. Mým zájmem je sport a velmi rád trávím čas aktivně. V létě je to kolo, běh a fotbal. V zimě nejraději lyže. Z rodného domu si nesu také zájem o uniformované služby. Diplomovou práci jsem napsal na téma pekla.

Jmenuji se Pavel a pocházím ze Sandoměře, malého města, které má bohatou historii. Chci se s vámi podělit o svědectví svého povolání, o zkušenost Boha v mém životě.

Mé povolání mě nijak nezaskočilo, nezakusil jsem nějaké zvláštní obrácení nebo zázračné uzdravení, po kterém bych šel za Ježíšem. Mé povolání se rodilo postupně. Byl a je to i nyní proces odkrývání působení a přítomnosti Boha v mém životě a růst ve víře.

Ne vždycky jsem chtěl být knězem a také ne vždy jsem viděl Boha v mém životě. Věřil jsem, že Bůh je, chodil jsem do kostela, ale necítil jsem nějaké speciální Jeho působení v mém životě. Mysle jsem, že Bůh je někde daleko a že Ho nezajímám. Z perspektivy času jsem ale uviděl, že Bůh vždy působil a působí v mém životě. To já jsem jen často neviděl znamení, která mi dával, a nevnímal působení Jeho hlasu. To já jsem neviděl přítomnost Boha ve svém životě, i když On v něm vždy byl.

Když se dívám na své povolání, vidím, že prvním takovým znakem Božím byla pro mě sama myšlenka na kněžství. Nebyl to hlas Boha, který bych slyšel, ale touha stát se knězem. Tak jak někdo touží stát se doktorem, policistou nebo někým jiným, já jsem vnitřně cítil, že chci sloužit Bohu jako kněz. Bylo to v šesté třídě základní školy. Byl jsem na mši svaté ve své farnosti, hleděl jsem na kněze, který slouží eucharistii, a tehdy mě napadlo, že chci být jako tento kněz, chci být knězem. Byla to obyčejná myšlenka, velmi jasná, ale ne moc silná. Nebral jsem ji tehdy moc vážně, nechápal jsem ji jako nějaký zázračný znak, tím spíše, že se rychle ztratila a žil jsem dál. Neviděl jsem v této zkušenosti Boží působení, ale Pán Bůh to nevzdával…

Podruhé se podobná myšlenka objevila, když jsem už byl starší, přesně před biřmováním. Pán Bůh si posloužil jiným způsobem, aby ke mně promluvil. Abych mohl přistoupit k svátosti biřmování, musel jsem se zapsat do nějakého farního společenství. V žádném jsem nebyl, a tak jako většina mých kamarádů jsem se zapsal do ministrantského společenství nově vznikající farnosti, kterou spravovali otcové pallotini. Když už jsem se musel zapsat do nějakého společenství, vybral jsem ministranty, protože v žádném jiném společenství jsem se neviděl.

A tak jsem začal chodit na setkání, ministrovat, více se modlit. A to byl přelom v mém životě, protože tehdy jsem hlouběji zakusil Boží blízkost. Cítil jsem, že Bůh je mi blízko, že mě chrání a je milujícím Otcem. Pán Bůh se zjevuje také přes lidi, a musím říci, že na mou cestu postavil hodně lidí, skrze které mi zjevil svou vůli a lásku. Ve své farnosti jsem se setkal s kněžími, kteří na mě velice zapůsobili. Vždy jsem myslel, že kněz je tuhým člověkem v klerice, který se jen modlí a chodí do kostela. Kdežto pallotini, kteří pracovali v mé farnosti, byli otevření, vycházeli k lidem, měli čas na modlitbu, ale také si dokázali s námi zahrát fotbal nebo posedět při táboráku. Viděl jsem, že kněží jsou normálními lidmi, kteří se touží dělit o svou víru a dávat Boha jiným. Takový život mě nadchnul! Vrátilo se také přání stát se knězem, cítil jsem, že je to vůle Boží, že to On mě vede a ukazuje cestu, kterou mám jít. Tehdy jsem se rozhodl, že po maturitě vstoupím do semináře. To byl druhý znak daný mi od Boha a byl velmi silný. Cítil jsem jistotu a byl jsem přesvědčený, že chci sloužit lidem jako kněz, že to chce pro mě Bůh, že k tomu mě povolává a že je to má cesta ke štěstí a spáse. Neobešlo se to ale bez těžkostí. Po ukončení základní školy jsem nastoupil na gymnázium, kde se začaly objevovat pochybnosti. Mnoho času jsem v gymnáziu trávil s přáteli. Viděl jsem, že mi svět mnoho nabízí a že jiná cesta může být také krásná.

Dále jsem byl ministrantem, ale už jsem si nebyl tak jistý, kterou cestou mám jít, co chce pro mě Bůh. Začal jsem hledat výrazné znamení, neboť jsem nevěděl, co mám dělat. Myslel jsem si, že jestli Pán Bůh dále chce, abych se stal knězem, dá mi nějaké výrazné znamení! Čekal jsem na nějaké zázračné znamení z nebe, takové, že nebudu mít pochybnosti. Považoval jsem totiž pochybnosti za něco zlého.

Tak jsem vydržel do maturity, kterou jsem úspěšně zvládl. Rozhodnutí o tom, co budu dělat, jsem odkládal na později. Cítil jsem, že chci být knězem, že Bůh mě k tomu povolává, ale stále jsem hledal jistotu. Na znamení, která mi dříve Bůh dával, jsem zapomněl. Zapomněl jsem už na jistotu, kterou jsem měl dříve. Mimo stálých pochybností jsem cítil, že to musím zkusit, rozhodl jsem se, vzal potřebné dokumenty a přihlásil se do Świętej Katarzyny na měsíční postulát. I když jsem se opozdil o dva týdny, přijali mě.

Po zakončení postulátu jsem byl rok v noviciátu ve Vadovicích a dále jsem absolvoval 6 let studia v našem pallotinském semináři v Ołtarzewie. Dnes už jsem knězem. I když je to zatím krátká doba, vím to, že mi často Ježíš těžkosti nebere, ale dává mi sílu, abych je vydržel. Zve mě k tomu, abych nehledal jistotu, ale abych Mu důvěřoval. Jen Ježíš je Pánem budoucnosti a Jemu svěřuji svou cestu.

Zpět

Svědectví

P. Richard Henkes SAC

Časopis Apoštol Božího milosrdenství
Logo Logo Logo Logo Logo

KONTAKTY

Komunita v Jámách (diecéze brněnská)
Otcové pallotini
Jámy 71
592 32 Jámy
tel. +420 566 502 855

Komunita ve Fulneku (diecéze ostravsko-opavská)
Otcové pallotini
Kostelní 111
742 45 Fulnek,
tel. +420 566 740 122