Svědectví - Řehoř

Velkého patrona u Pána Boha jsem získal před 27 lety při svatém křtu. Patron Anglie, žáků a učitelů, a především hudebníků. Svatý Řehoř, kterého mám na mysli, měl velký vliv na můj život, který jsem z větší části prožil na Podkarpatsku.

Hudba, to je jeden z koníčků, bez kterých si nedokážu představit život a pastoraci. Doprovázela mě před vstupem do Společnosti katolického apoštolátu, kdy jsem trávil hodiny u klavíru a později u kostelních varhan. Dnes jí rovněž - už jako kněz - věnuji spoustu času.

Kromě zvuků jsem - během seminární formace - hledal ticho. Najít je a uslyšet - to jsem se učil každý den v semináři, neboť v něm je možné se setkat s Někým velice důležitým: Bohem, který vede po stezkách života. To ticho mě doprovázelo při modlitbě, při osobním rozhovoru s Ježíšem. Zde se rodila vážná rozhodnutí i ta obyčejná, každodenní.
Co jsem ještě v semináři zakusil? Velké náklonnosti a dobrosrdečnost lidí, které jsem každý den potkával. Svědky Ježíše, od kterých jsem se učil, jak být především člověkem. Lidi, pro které Ježíš není postavou z pohádky nebo obrázku, ale živý Bůh. Slibuji, že budu na vás v modlitbě pamatovat…a o ni také prosím…

„Já Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti…“ (Iz 42, 6)

Vyrůstal jsem se v katolické rodině a to mělo velký vliv na rozvoj mé víry a další léta života. V mé rodině byla vždy společná modlitba. Každý den večer jsme se s mými rodiči, sourozenci a babičkou modlili. Od nejmladších let se v mém srdci formovala láska k Matce Boží. Nikdy jsem neministroval, ale vždy mě zajímalo kněžství a řeholní život.
Když mi bylo 14 let, nastoupil jsem na střední školu, kde začal čas zkoušky mé víry. Naštěstí jsem mimo nestálosti mládí, poklesky a slabosti nezapomněl přes týden na mši svatou a na cestě do školy mě vždy doprovázela modlitba. Když jsem byl v maturitním ročníku, začal jsem přemýšlet o kněžství, ale většinou jsem tyto myšlenky odbýval, že stejně nemám povolání. Tehdy jsem během postní duchovní obnovy vybral Ježíše za svého Pána a Spasitele. I když jsem později často na tuto deklaraci zapomínal, Ježíš na ni nezapomněl.

Přišel čas, že jsem se musel s otázkou o kněžství utkat přímo. Dal mi ji můj kněz katecheta. Ta otázka ve mně pracovala a nějaký čas po maturitě mi nedávala pokoj. Nakonec jsem se ale rozhodl, že půjdu na vysokou školu, protože jsem mladý a také jsem nechtěl jít do diecézního semináře. Tímto způsobem jsem rozhodnutí o vstupu odložil na později. Tak běžela léta studií, myšlenky na kněžství se objevovaly, ale byl jsem fascinovaný studentským životem ve velkém městě Varšavě, a tak neměl stále odvahu říci Bohu ano. Tehdy jsem se rozhodl, že jestli vstoupím, tak jen do takového řádu, který je charakterizován mariánskou spiritualitou. Absolvoval jsem studia na Varšavské universitě a bez větších problémů našel práci. I když jsem se ve své práci cítil dobře a zdálo se mi, že dělám to, co mě baví, ptal jsem se často sebe i Boha: je tohle to, co bych měl dělat? Co chci v životě dělat? Je tohle to má cesta? Po celou tu dobu se mi mimo poklesky a slabosti dařilo být praktikujícím katolíkem.

Otázku, jestli se nechci stát knězem, mi položil tentokráte během svátosti pokání kněz ve zpovědnici. Jako by nic, ale ta otázka provokovala k přemýšlení nad životní cestou, neboť přece přes kněze mluví sám Kristus. Stále jsem hledal potvrzení a jistotu. Pravidelná zpověď, svaté přijímání během prvních pátků v měsíci a modlitba před obrazem Matky Boží neustávající pomoci mi pomohla učinit rozhodnutí o vstupu k otcům pallotinům. Proč knězem? Kladl jsem si tuto otázku a zkoušel jsem si na ni odpovědět během semináře. Je těžké uvěřit tomu, že si Bůh vybral právě mě. Když se dělím o své svědectví, nově odkrývám hloubku a tajemství povolání.

Mám radost, že můžu jako pallotin vyplnit předsevzetí ze studentských let. Patronkou Společnosti katolického apoštolátu je Matka Boží, královna apoštolů. Pallotini jsou zakořeněni v mariánské spiritualitě, šíří fatimský kult a náš zakladatel měl zvláštní pobožnost k Matce Boží.

Nebylo to pro mě jednoduché opustit vše, co jsem vlastnil. Měl jsem velmi rád světský život ve víru každodenního dne, ale Bůh mi to pomohl zvládnout. Nebylo jednoduché stát se z celkově nezávislého poslušným vůči představeným.
Děkuji Pánu Bohu za trpělivost, když jsem několik let váhal jít za Ním, že mi žehná na cestě mého povolání a za to, že i když je spousta těžkostí, stále mě obdarovává radostí z toho, že jsem pallotinem.

„Chytil jsi mě Pane,
a já jsem se Ti nemohl vzepřít.
Dlouho jsem běžel, ale ty jsi běžel za mnou.
Dohnal jsi mě. Já jsem se vzpíral.
Ty jsi zvítězil!“

M. Quoist

Zpět