Svědectví - Rafal

Jmenuji se Rafał. Narodil jsem se ve Warmě v roce 1986 a tam jsem strávil první roky života. Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se do Krakova a toto město jsem si zamiloval. Mám jednu mladší setru a dva starší bratry, kteří už mají své rodiny a děti, díky kterým jsem se stal strýcem. Zajímá mě dobrá publicistika a rovněž královna věd, čili matematika.

Jmenuji se Rafał. Tak jako moji spolubratři jsem studoval v pallotinském semináři v Ołtarzewie. Chci se s vámi několika větami podělit o svoji cestu kněžství, kterou – jak věřím – mě vede Bůh.

Povolání je cestou, která je výbornou příležitostí danou nám Bohem, abychom se realizovali a mohli žít ze všech svých sil. Kdysi jsem chtěl být hasičem, policistou… Ale přišel čas, kdy mně začalo svítat – chci být u oltáře! Tak se také stalo – od kandidáta, přes ministranta k lektorovi – od dětského Dívejte se! Jsem u oltáře. až ke čtení Božího slova na mši svaté – velký rozdíl, neboť ukazuje přenesení pozornosti ze mě na Boha. Jsem přesvědčen o tom, že bez této zkušenosti by moje přítomnost v kostele byla jen nedělní povinností.

Tato zkušenost z mládí mě připravila na další etapu – výběr střední školy. Hledal jsem katolickou školu a našel jsem – Soukromé obecné františkánské gymnázium ve Wieliczce. Nebylo to těžké, protože jsem vyrůstal ve františkánské farnosti. Tato volba byla opravdovým zlomem, protože jsem šel bydlet na internát, a tak začal proces osamostatňování. Pamatuji si den před tím, než jsem měl odjet: pocit strachu a ty otázky: Dokážu to? Je to pro mě? Když se na to vše dívám z perspektivy času, jsem si jist, že mě vedl a nade mnou bděl Bůh.

Na gymnáziu jsem prohloubil svou víru a získal znalosti, také náboženské. Zde jsem také zakusil duchovní vedení a častější zpověď.

Jsem přece pallotinem a píšu o františkánech! Jak jsem se tedy ocitl u duchovních synů sv. Vincence Pallottiho? Naši Společnost jsem poznal již před volbou střední školy, a to na významném místě – Krzeptówkach v Zakopaném. Byl jsem tam na odpočinku v horách. To místo, zdejší atmosféra a osoby, které jsem tam potkal, mi hluboko zapadly do paměti. Psal jsem si se střediskem povolání, ale ta komunikace na gymnáziu zeslábla. Změna se stala v maturitním ročníku, kdy jsem cítil, že chci vstoupit k pallotinům – tehdy také ožila korespondence. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, když jsem přece končil františkánskou školu. Mimo pochybností jsem důsledně šel za svým přáním. Šel jsem tedy k pallotinům a také jsem se jím stal.

Zajímavé jsou cesty, jakými mě Bůh vede. Zamýšlím se také nad tím, proč jsem byl u františkánů, když jsem teď pallotinem. Věřím tomu a stále více odkrývám na mé cestě Boha, který mě vede tam, kde mi chce něco dát, něco mě naučit, chce mě připravit na další cestu. Není vše pro mě jasné a srozumitelné, ale důvěřuji Bohu.

Nyní jsem vystoupil na vysněnou horu, kterou je svěcení, a teprve teď vidím, že za tímto štítem se odkrývá další vrchol, že to není konec. Věřím, že Bůh bdí a vede. On je mimo, takže ne vždy Jej cítím a jako kněz musím neustále bojovat o náš vztah. Chci Tě tedy poprosit, drahý čtenáři, o modlitbu za mě a mé spolubratry, abychom jako kněží byli věrní povolání a byli specialisty především na vztah s Bohem. Chci zakončit slovy sv. Pavla: Bůh nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy… (2 Tm 1, 9).

Zpět