Svědectví - Jan

Jmenuji se Jan. Narodil jsem se v roce 1984 a pocházím ze severní Moravy, přesně z Lukavce u Fulneku. Miluji svou vlast, rodinu a lidi. Mým velkým životním koníčkem je hudba. Hraji na trubku a mám velmi rád sborový zpěv. Mým velkým koníčkem je také sport, rád hraji fotbal, volejbal, stolní tenis, ale především mám rád zimní sporty jako hokej nebo lyžování. Mým velkým přáním je mít dobrou kapelu a smíšený sbor, abych mohl hudbou chválit Boha. V životě považuji za největší hodnotu dobrou rodinu, proto o ní budu mluvit nejvíce…

Je mi 29 let a pocházím – jako jediný z ročníku, ale zatím také jako jediný pallotin vůbec – z České republiky. Mám čtyři sestry a jednoho bratra. Každý z nás hraje na nějaký hudební nástroj a rád zpívá, takže doma vždy bylo veselo. Hudbu miluji od dětství.

Když mi byly čtyři roky, dostal jsem od řeholních sester speciálně pro mě ušitou albu, abych začal sloužit u oltáře. S radostí a velkým zápalem jsem začal plnit svůj nový úkol. Ale asi jsem nebyl nejhodnějším ministrantem. Pamatuji si, že kněží museli uklidňovat můj smích nebo mě kamarád musel po kázání budit. Ale vždy jsem velmi rád ministroval a mše svatá byla pro mě něčím výjimečným.

Když jsem byl v osmé a deváté třídě, musel jsem na lékařské doporučení odjet během roku na 6 týdnů do lázní. Poprvé jsem byl daleko a sám od rodiny a mohl se rozhodovat a vybírat podle svého svědomí. Po příjezdu do lázní museli rodiče podepsat potvrzení, že mohu jít každou neděli sám na mši svatou do města. Jak se později ukázalo, byl jsem jako jediný ze 70 dětí, který o takovou věc poprosil. Musel jsem tedy často hájit svou víru, názory a přesvědčení, ale bylo to velmi cenné.

Když jsem se musel před ukončením základní školy rozhodovat o střední škole, nebylo to pro mě jednoduché. Měl jsem hodně zájmů a nápadů. Nevěděl jsem ale, co by bylo pro mě skutečně nejlepší. Nakonec jsem do přihlášky napsal na prvním místě stavební průmyslovku a jako druhou zemědělskou školu. Když jsem se ale na stavební průmyslovku nedostal, chtěl jsem se stát instalatérem, neboť jsem chtěl velmi na internát. V tom městě, kde jsem nakonec bydlel na internátě, jsem také šel čas od času do kostela na mši svatou. Pamatuji si, jak mě jednou při zpovědi zaskočil kněz otázkou: „Nepomyslel jsi někdy na to, že by ses stal knězem?“ Ta otázka se později vracela, ale já jsem ten hlas v sobě umlčoval. Přece nemáš ani maturitu a máš velmi rád holky, a vůbec - to jiní by měli jít, a ne já.
Před ukončením učiliště jsem cítil, že se chci dál ještě učit. A znovu jsem měl dvě možnosti. Buď půjdu na dva roky na nástavbu a tam udělám maturitu, nebo půjdu na konzervatoř. A když mě přijali na konzervatoř - obor trubka, věděl jsem, co mám dále dělat.

Když jsem už byl ve čtvrtém ročníku na konzervatoři, a měl tedy před maturitou, do mé farnosti přišli z Polska otcové pallotini. Málokdy jsem byl na eucharistii přes týden, ale v neděli jsem byl vždy a to byl jediný den, kdy jsem se viděl s našimi novými kněžími. Nicméně otázka, kterou jsem před léty uslyšel, se začala v tomto roce čím dál více vracet. Měl jsem před sebou ještě dva roky školy po maturitě, a tak jsem nemusel přemýšlet o nejbližší budoucnosti. V tom čase jsem také při každé eucharistii cítil něco, co mi neustále říkalo, že mé místo je u oltáře, moje nejbližší budoucnost hned po maturitě. Říkal jsem si tehdy: „Pane Bože, já nechci, proč já, proč teď?“ Myslel jsem, že mě to přejde, ale jednoho dne jsem pochopil, že musím Bohu odpovědět. Mohu Pánu Bohu říci ne? Určitě můžu, ale já jsem zkusil celým svým já říci ano. Jestli jsi mě Bože povolal, to já říkám ano. A tehdy jsem pocítil úžasný pokoj v srdci a radost.

Když se dnes na sebe dívám, když už jsem knězem – pallotinem, cítím v srdci ohromnou vděčnost a chci poděkovat Bohu i lidem. Za to, že to, co dříve bylo pro mě snem, stalo se skutečností…

Zpět