Svědectví - Martin

Jmenuji se Martin. Narodil jsem se 31. března v roce 1985 v Łańcucie. Dvacet let jsem bydlel v pěkné vesnici Kosina, vzdálené 6 km od Łańcuta. Mám pět sourozenců: 3 bratry – Damiana, Daniela a Dominika; a 2 sestry – Marzenu a Magdalénu. Chodil jsem 8 let do základní školy v Kosině; úspěšnou maturitní zkouškou jsem absolvoval Ekonomickou průmyslovku ve Wysokiej u Łańcuta. Velmi rád poslouchám filmovou hudbu z různých filmů, seriálů a také dobrou hudbu meditační. Čtu hodně knížky a časopisy. U toho odpočívám. Je mým velkým přáním vyjít na všechny horské štíty v Polsku. Možná potom i někde dále, v zahraničí.

Historie mého povolání je záležitostí, kterou nejsem schopný úplně pochopit. Vždy když se nad tím zamýšlím, jsem plný údivu a fascinace vůči Pánu Bohu. Ale také se každým rokem přibližuji k tomu velkému tajemství. V plnosti je poznám určitě teprve po smrti, kdy budu stát tváří v tvář Snoubenci. Ale už nyní jsem nalezl v paměti různé momenty z mého života, které jsou určitými zvěstovateli povolání.

Nejprve na mě udělala velký dojem knížečka s modlitbami, kterou jsem dostal k prvnímu svatému přijímání a kterou jsem už nikdy neopustil. Potom se přidal také růženec. Lásku k této modlitbě ve mně probudil tehdejší farář naší farnosti o. Jan Rybak. Dostal jsem jej od něj jako svátostné pokání, abych se jej modlil po cestě do školy. A tak mi vešel přirozeně do rytmu dne.

Potom přišel čas rozhodnutí, kterou střední školu vybrat. Kam jít? Co dělat? Přemýšlel jsem o nižším semináři, ale neměl jsem jistotu a především odvahu. A tak jsem se rozhodl pro ekonomické gymnázium. Bohužel tehdy zrovna probíhala reforma výchovného systému a ekonomická gymnázia byla zrušena. Místo gymnázia jsem tedy dostal pozvánku na ekonomickou průmyslovku, která byla ale na pět let (tedy o rok delší). Ale co, s touto možností jsem souhlasil. Ale již v polovině této školy jsem viděl, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. Stále více jsem pociťoval nudu, osamění a neurčitý smutek po něčem... Po třetím ročníku jsem jel na autobusovou pouť do Kalwarie Pacławskiej. Byla to pro mě příležitost vyjet někam během nudných prázdnin. Ale Pán Bůh měl pro mě svůj plán. Na počátku šlo skutečně vše podle mého plánu - zajímavý turistický výlet... Ale kdy jsem vešel na poutní místo a poklekl před obrazem Matky Boží Poslouchající, přišel čas na realizaci Božího plánu. Pomyslel jsem si tehdy, že když už jsem tady, bylo by dobré využít i tuto příležitost. Otevřel jsem před Marií své srdce. Vypověděl jsem jí v modlitbě všechny starosti mého srdce, zoufalost, hříšnost, slabost, bloudění, touhy. Klečel jsem tehdy snad 30 minut, ale bylo to pro mě, jako kdyby to bylo jen 5 minut. Od té chvíle se můj život změnil. Nechci tím říct, že dál už bylo vše ideální. Potom se objevila první láska. Ale povolání bylo silnější a vyhrálo. Po příjezdu z Kalwarie jsem začal chodit častěji na mši, nejen v neděli, ale také během týdne. Zapsal jsem se do společenství mladých křesťanů, kde jsme společně rozjímali Boží Slovo a realizovali různé iniciativy: návštěvy nemocných, živý Betlém, adorace apod. Tím jsem ještě více začal odkrývat své povolání.

Přišla maturita, a tak jsem se začal modlit a „obchodovat“ s Pánem Bohem: jestli mi dovolíš udělat maturitu, tak půjdu k Otcům pallotinům. Skutečně – díky Bohu – maturitu jsem udělal bez problémů, ale na slib jsem zapomněl. Tehdy mě Bůh sám vedl. Dostal jsem pozvání na postulát do Świętej Katarzyny. Díky tomuto dopisu jsem se znovu rozhodl, a tak jsem se ocitl u pallotinů. I když takové vyznání není úplně přesné. Když jsem se vrátil z Kalwarie, hledal jsem někoho, s kým bych si mohl promluvit o tom, co se se mnou dělo, co jsem cítil. A tehdy jsem narazil na adresu pallotinského centra povolání. Tím opravdu začalo moje dobrodružství se sv. Vincencem Pallottim a s otci pallotiny.

Ode dneška až do konce života chci poznávat Ježíše a dávat Ho jiným. Chci, aby se skrze mě dostal k co největšímu počtu lidí. Pro Něj není potřeba váhat. Jemu je nutné plně se oddat.

Zpět