Bůh si mě ve skutečnosti vyvolil
Bůh si mě vybral dříve, než jsem přišel na tento svět. Tak to dnes vidím, cítím a dokonce tomu věřím. On chtěl, abych byl Jeho knězem – služebníkem, Jeho hlasem, prodloužením Jeho rukou, úst i srdce. Kristus toužil po tom, abych hlásal Jeho milosrdenství všem, ke kterým mě pošle. Dnes je to už téměř 18 let, co jsem se stal knězem. Tento čas uběhl tak rychle, že mám pocit, jako by to bylo včera. Byla to dobrá volba, správné rozhodnutí a nejdůležitější krok v mém životě. A jak to vlastně bylo s mým povoláním?
Pocházím z Polska, z pohraničí tří regionů: Podlesí, Lublinska a Mazovska. Prvních devatenáct let jsem žil v malé vesnici jménem Wola Zadybska. Tam jsem vyrůstal. Jako dítě i jako mladík jsem často pomáhal svým prarodičům a rodičům s prací doma, na poli i na zahradě. Právě tam jsem se naučil pracovat a vážit si práce druhých. Moje rodina nebyla bohatá. Žili jsme skromně, což mě naučilo skromnosti, moudrosti a spolupráci.
V rodném domě nás bylo osm: prarodiče, rodiče, tři bratři a já. Dnes mám už jen dva bratry a maminku. Nejstarší bratr zahynul při autonehodě, když mi bylo patnáct let, a můj tatínek zemřel v roce 2005, právě když jsem se stal knězem. Můj první pohřeb, který jsem sloužil jako kněz, byl pohřeb mého otce. Proč to zmiňuji? Protože to pro mě byla velmi hluboká zkušenost a znamení od Boha na cestě ke kněžství.
V našem domě byly Bůh, církev a náboženské tradice předávány z generace na generaci. Nedělní mše svatá, modlitba, slavení neděle a víra byly přirozenou součástí života. Chrám a mše svatá pro mě byly samozřejmostí, i když si pamatuji období, kdy jsem vlastně nevěděl, proč tam chodím. Šel jsem, protože šli ostatní – a tak jsem musel. Tak to vnímali i moji rodiče. Postupně jsem si však uvědomil, že církev, Bůh a víra jsou nedílnou součástí mého života. Začal jsem víře lépe rozumět a více se modlit.
Moje babička sloužila Pánu Bohu v kostele třiatřicet let. Uklízela kostel a starala se o všechno potřebné. I to se dotklo mého povolání. Často jsem jí pomáhal, a tak jsem se přirozeně seznamoval s prostorem kolem oltáře i se službou kněží.
Nepamatuji si přesně, kdy jsem poprvé zatoužil stát se knězem. Vím ale, že to bylo po prvním svatém přijímání, ve druhé třídě. Tuto událost jsem prožil velmi silně. Toužil jsem být navždy s Pánem Ježíšem. Zrno zaseté do země začalo klíčit. Začal jsem ministrovat při mši svaté – a tato služba mi přinášela velkou radost. Byl jsem šťastný, že mohu být u oltáře, a mezi kamarády jsem cítil, že dělám něco důležitého.
V přítomnosti kněží jsem se vždy cítil bezpečně a „na svém místě“. Toužil jsem být jedním z nich. Díky tomu, že byla moje babička kostelnicí, jsem mohl být v kostele často. V sakristii jsem si rád otevíral skříň s ornáty a představoval si, jak bych v nich jednou vypadal jako kněz. Pamatuji si také dětské hry na kněze – doma jsme měli zelenou deku s otvorem uprostřed, kterou jsem si představoval jako ornát, a „sloužil“ jsem mši. Bratr mi tehdy dělal ministranta.
Dalším důležitým momentem na cestě ke kněžství byla setkání s lidmi. Mnozí mi říkali: „Ty určitě budeš knězem.“ Já jsem jim často odpovídal: „Nevíš, co říkáš. To není pro mě.“ Bylo to popření toho, co už ve mně bylo. A přesto – po těchto setkáních byla touha ještě silnější.
Velký vliv na mé rozhodnutí měli moji rodiče, zejména maminka. Každý večer nás svolávala ke společné modlitbě. Dnes vidím, jak důležité to bylo – učilo mě to vztahu s Bohem.
Na střední škole už byla myšlenka kněžství velmi blízká. Nechtěl jsem o tom ale nikomu říkat, dokonce ani mamince. Bylo to tabu. Až jednou přišel den, kdy jsem si řekl: „Ano, chci být knězem. To je to, co chci ve svém životě dělat.“ Chtěl jsem být diecézním knězem, protože takové kněze jsem znal ze své farnosti. O pallotinech jsem tehdy ještě neslyšel, přestože k nám domů chodily jejich časopisy.
Plán byl jasný: maturita a potom seminář. Ale Bůh to viděl jinak. Zkouška, která měla být snadná, se ukázala jako velké překvapení a změnila všechny mé plány. Přesto jsem cítil hluboký pokoj – jako bych věděl, že Bůh má jinou cestu a že vše dopadne dobře.
Začal jsem hledat školu, abych nemusel na vojnu, protože jsem se bál, že by mě odvedla od povolání. Nic vhodného jsem ale nenašel. V srdci mi stále zněla jediná myšlenka: „Letos chci vstoupit do semináře.“
Čekal jsem na zázrak – a Bůh jednal. Jednoho dne jsem si všiml náboženského časopisu „Apoštol Božího milosrdenství“. Našel jsem tam výzvu: „Pokud chceš být knězem nebo bratrem, napiš nám nebo zavolej. Pomůžeme ti.“ Tato slova pro mě byla jasným znamením. Okamžitě jsem napsal dopis, ve kterém jsem sdělil, že chci být knězem, ale nemám maturitu.
Po čtyřech dnech mě doma navštívil pallotinský kněz. Dlouho jsme spolu mluvili. Vysvětlil mi, že mohu být přijat podmínečně a maturitu si dodělat později. V tu chvíli jsem věděl, že Bůh mi připravil místo právě u pallotinů.
O rok později jsem složil maturitu a následovalo šest let studií filozofie a teologie v Ołtarzewě u Varšavy. Po kněžském svěcení jsem pět let působil jako farní vikář v Otwocku a čtyři roky jsem pracoval v pastoraci povolání. Od 1. července 2014 mě Pán Ježíš povolal do České republiky. Tady Mu sloužím dodnes. Tady je můj domov. Tady je můj Pán a Bůh.
Když se dnes ohlížím zpět, vím, že Bůh chce pro člověka vždy to nejlepší, ale potřebuje naši důvěru a odvahu. Tak tomu bylo i v mém životě. Vím také, že Bůh často píše „rovně po křivkách našeho života“. Tou křivkou pro mě byla maturita – a přesto to byla Boží přímá cesta. Kdyby tomu tak nebylo, možná bych se nestal pallotinem ani bych dnes nepůsobil v České republice.
Cítím se šťastný, milovaný a na svém místě. A každému, kdo čte tato slova, chci říci: naslouchejme pozorně Božímu hlasu a jděme za ním. Vyplatí se to. I když je to těžké. Pro Ježíše se to vyplatí. Jen s Ním vítězíme.
Ježíši, důvěřuji Ti.
Mariusz Leszko, SAC
