Jiří Svobodník: Na počátku července jsme se rozloučili s dosavadním fulneckým farářem otcem Józefem Grubou SAC a přivítali nového správce fulnecké farnosti, jímž je otec Mariusz Leszko SAC.
Otče Mariuszi, odkud pocházíte?
Pocházím z východního Polska, z místa asi 100 km od Varšavy směrem na Lublin. Tam jsem vyrůstal až do svých devatenácti let.
Jaké bylo Vaše dětství? Kolik máte sourozenců?
Měl jsem krásné dětství. Hodně jsem se naučil od svých rodičů a prarodičů na vesnici. Často jsem jim pomáhal s domácími pracemi a v hospodářství. Toto období se hluboce vepsalo do mé paměti, protože právě tam jsem se učil základním věcem o životě, práci, odpovědnosti i o tom, co všechno život přináší.
Mám dva mladší bratry, Petra a Lukáše, kteří už dnes mají své vlastní rodiny. Měl jsem také o čtyři roky staršího bratra Rafała, který zemřel při autonehodě, když mi bylo 15 let. Moje maminka má 71 let a žije sama. Tatínek zemřel po dvouleté nemoci ve stejném roce, kdy jsem se stal knězem – v roce 2005.
Bylo to pro mě velmi silné znamení. Zemřel na svátek svatého Václava a první pohřeb, který jsem jako novokněz sloužil, byl právě pohřeb mého tatínka. Byl to velmi silný okamžik na začátku mé kněžské cesty.
Co Vás vedlo k rozhodnutí stát se knězem?
Pokud si pamatuji, knězem jsem se chtěl stát už od dětství. Odmalička mě bavilo ministrování v kostele. Velkou roli v mém povolání sehrála moje babička Marie, která se více než 30 let starala v naší vesnici nejdříve o kapli a později o nově postavený kostel.
Dělala tam téměř všechno – uklízela, zdobila kostel květinami, prala liturgické prádlo, předříkávala růženec, vítala významné hosty ve farnosti a starala se o mnoho dalších věcí. Ona se starala o kostel a já jsem jí rád pomáhal. Právě tam jsem se postupně přibližoval ke svému životnímu rozhodnutí.
Kde bylo Vaše předchozí působiště?
Před příchodem do Fulneku jsem působil na Vysočině v brněnské diecézi, konkrétně v Radešínské Svratce, kde jsem byl farářem dvou farností – Radešínské Svratky a Olešné. Prožil jsem tam krásných 12 let, což je vlastně celá doba, kterou jsem zatím strávil v České republice.
Jaké byly Vaše první dojmy z našeho města a místní farnosti?
Je to tady krásné a zároveň na mě všechno na začátku působilo oproti Vysočině velmi veliké. Měl jsem pocit, jako bych přesedl z osobního auta rovnou do kamionu. Naštěstí tento pocit netrval dlouho, protože lidé, které jsem zde potkal, byli velmi příjemní, usměvaví a bylo vidět, že se na nového kněze těší.
Jak rád trávíte svůj volný čas?
V poslední době se mi moc často nestává, že bych měl hodně volného času. Ale když ta příležitost přijde, rád jsem chvíli sám v tichu, čtu si, tvořím různé grafické návrhy a plakáty, uklízím, jdu na procházku nebo někoho nečekaně navštívím.
Jaké jsou Vaše koníčky?
Nemám přesně stanovené koníčky, ale v posledních letech mě baví cestování vlakem, poznávání nových věcí, sledování toho, jak funguje dnešní svět, práce s grafikou, médii a různé kreativní projekty.
Jaká kniha, film nebo osobnost Vás ve Vašem životě inspirují?
V poslední době mě hodně oslovují životopisy různých světců – například svatého Vincence z Pauly, svatého Jana Maria Vianneye nebo svatého Františka z Assisi.
Jaké tři věci by o Vás měli občané města vědět?
Mám rád lidi. Nebojím se prosit druhé o pomoc. A vím, že nejsem odborník na všechno.
Jak byste chtěl oslovit nejen pravidelné návštěvníky kostela, ale i širší veřejnost?
Nemám ještě všechno přesně naplánované, ale chci být přítomný mezi lidmi.
S jakými otázkami či starostmi se dnes lidé nejčastěji obracejí na kněze?
Mnoho lidí dnes potřebuje někoho, komu mohou svěřit to, co prožívají. Myslím, že v dnešní době nám chybí lidé, kteří mají čas opravdu naslouchat. Mnozí ztrácejí smysl života nebo nevědí, jak dál, když přijdou těžkosti – například nemoc, rodinné problémy nebo manželská krize.
Co považujete za největší výzvy dnešní doby?
Umět přijmout druhého člověka, i když je jiný než já. Učit se spolupracovat, být vděčný za to, co mám, a respektovat druhé.
Jaké poselství byste rád předal lidem, kteří se třeba necítí být součástí církve?
Všichni jsme děti dobrého Boha, který na nás myslí – i tehdy, když my na Něho někdy nemáme čas. On si na nás čas vždy najde a stále se na nás dívá s láskou.
Co byste si přál pro svoji novou službu v našem městě?
Aby jednou přišel okamžik, kdy budu moci upřímně říct: „Tady jsem doma. Toto je moje rodina.“
Jaké jsou Vaše nejbližší plány a cíle ve farnosti?
Stát se služebníkem všech bez výjimky – tak, jak nás to učí Ježíš.
Co byste vzkázal obyvatelům našeho města na úvod svého působení?
Buďme pro sebe navzájem darem. Spojujme síly a nerozdělujme se, i když máme různé názory. Právě v tom spočívá krása našeho života – že každý jsme jiný, a přesto můžeme tvořit jedno společenství.
Otče Mariuszi, děkujeme za rozhovor a vítejte ve Fulneku!
